Mezi kulty nitra Země, “spodních vod” a Hada jako obzvlášť zřetelný a
charakteristický projev je třeba
počítat fenomén židovství. Jeho správná diagnostika a typologizace jsou obzvlášť důležité pro správnou
interpretaci z něj povstalého a dnes celý Západ ovládajícího › židokřesťanství.
Z četných základních rysů chthonických kultů jsou v židovství obzvlášť zřetelně zaspoupeny tyto:
Židovské uctívání “božstva” pijícího a potřebujícího ke svému životu krev : "A zajisté krví vašich -
duší vašich - vyhledávati budu" (1M 9,4-5). Úcta ke spodní síle nitra Země coby základní "síle
boha" ("lůno Abrahámovo") se projevuje v židovství stejně jako u ostatních chthonických kultů “obětí” v
podobě rituálně vražděných zvířat (černý kozel, černá ovce aj.) a prolévání jejich krve coby domnělé
“očisty” účastníků a podílníků na krvavém rituálu (2M kap.12), které je zároveň i živením podzemního
božstva krví.
S takto chápanou “obětí” souvisí i důležitá “oběť prvotiny”, pojatá coby zabíjení všeho prvorozeného
(Izák v Tóře, Ježíš v NZ) či prvního z úrody (5M kap.26). Z pochopení židovského kultu ducha nápodoby a
všeho sekundárního (viz níže) však vyplývá, že toto tradiční zabíjení se však neděje "z úcty k bohu
plodnosti", jak se omylně má za to, ale naopak z nenávisti sekundární a reflexivní síly Země ke všemu
počátečnímu a ještě s Bohem - Duchem spojenému - o pravém Bohu ještě vědoucímu.
“Znak krve” - znak vraždících - je v židovství proto “znakem vyvolených”: “ženichem krví jsi
mi!” (2M 4,25), krvavý Ábel (pastevec) má v 1. knize Mojžíšově právě proto přednost u
židovského boha před nekrvavým Kainem (zemědělec), který je však pro svou bratrovraždu a prolití krve
také vzat na milost (1M 4,15). "Krvavé veřeje" v Egyptě označují podle Tóry všechny “vyvolené”, tj.
všechny účastníky krveprolévání, kteří budou ušetřeni "božího hněvu", který "ztrestá všechny prvorozené"
(2M kap.12).
Další důležitý náboženský rys je židovské pojetí “duše” coby fyzické krve - toho co obíhá v těle :
"Avšak masa s duší jeho, kteráž jest krev jeho, nebudete jísti" (1M 9,4); "Nebo duše těla v krvi
jest, já pak oddal jem vám ji k oltáři na očišťování duší vašich" (3M 17,11).
a dále židovská neschopnost rozlišit člověka a jeho vnitřní hodnoty od zvířete a proto jejich
ztotožňování: “Případnost hovad a případnost člověka jednostejná jest,...... aniž co člověk má před
hovadem” (Kniha Kazatel 3,19).
Pro všechny chthonické kulty a proto i pro židovství je charakteristické naprosté odmítání “zákona
karmy”, tj. síly činu a jeho následku coby hlavního zákona, který řídí a ovládá svět, především svět
lidí. Židovství se tradičně řídí svým “bohem” coby “Pánem času”, tj. vírou ve štěstěnu (Fortunu), která
nechápe či odmítá přímou karmickou souvislost příčiny s následkem. Tato víra je orientována na sobě
prospěšný okamžik, kterého je třeba využít - který “rozhoduje” - bez ohledu na všeobecné společenské,
lidské a morální následky tohoto soběprospěšného činu. Právě tomuto úzce egoistickému pojetí světa kolem
sebe je podřízena celá ideologie židovství (viz "Otec" Židů Jákob a jeho činy, 1M 25-35). "Pravda" je
právě kvůli této egoistické koncepci v židovkých posvátných textech charakterizována jako "ze země
vyrůstající" - "hebraica veritas de terra orta est" (žalm 85,12), jako "ta, která nasytí hladové"
(Balabán, Hebrejské myšlení str.115) či jako "to, co zajišťuje bezpečnou budoucnost" takto věřícímu
(tamtéž). Jakákoliv lež, věrolomnost či soběprospěšná zrada pak logicky podle této víry a ideologie
patří do takto pojaté koncepce "pravdy"!
Úctu k bohu coby "Pánu událostí" - autoru toho, co se stane - dosvědčuje v židovství velmi dobře
historický fakt, že staré židovské kmeny o velikost svého území rozhodovaly losem a bůh je v židovství
také často nazýván “Pánem losu”. Neschopnost širšího vnímání skutečnosti, ke kterému dochází teprve
utišením pouze egoistického a lačného pohledu na svět, zde vystupuje výrazně do popředí jako základní
charakter celého náboženství. “Bůh” coby Fortuna či „Bingo“ („Jackpot“ = „Jákobův hrnec“) je v židovství
proto pochopitelně velmi nestálý, vrtkavý, často krutý, zlý a “nepřející”. Celá židovská víra se proto
plně koncentruje na otrockou a věrnou službu tomuto “Pánu času”, “Pánu losu” - chce věrně plnit všechny
“jeho” příkazy, tj. “příkazy” všech právě módních či populárních vln a proudů. Jakékoliv trvání na
vnitřních morálních hodnotách člověka, na poznané pravdě, kterou je třeba hájit i přes nepřízeň “Pána
času”, jsou v židovském náboženství výslovně odmítány a hodnoceny jako nezbožná a hrdopyšná “zatvrzelost
srdce”.
Právě v těchto souvislostech věčného těkání bezmocné, nevědoucí a stále klamané masy ve větru dobových
proudů je možné proto dobře pochopit i další důležitý rys židovské víry v “Boha” coby “Pána zástupů” a
"demokratickou" orientaci celé víry. Síla slabosti a slepota nevědoucího množství a jeho tzv.
“přesvědčení” a přesvědčování tvoří základní zdroj moci židovského boha (viz "Golem" - "člověk hmoty" a
rabínův ovládací a stále vyměňovaný “šém” - tj. “nové slovo”).
V židovství je dále velmi významné uctívání "ducha nápodoby", kdy napodobivě vyrobená kopie či obraz v
zrcadle (“nové šaty” amorfního "vodního" napodobitele) je nadřazován původnímu autentickému originálu,
který má být takto vyrobenou kopií postupně nahrazen a odstraněn. Tato úcta k sekundární, reflexní a
stínové podstatě coby nejvlastnějšímu zdroji života prostupuje celým židovským náboženstvím jako
základní axiom. "Mladší bratr" Jákob - "Izrael", herecky napodobující svého staršího prvorozeného
bratra, aby ho tak připravil o dědictví po otci, je postavou, od které Židé přímo vyvozují svůj původ!
Tato základní orientace má souvislost s mnoha dalšími typicky chthonickými fenomény v židovství jako
jsou kult Měsíce, stříbra, noci a temnoty, uctívání "posvátné" černé barvy, ženská genealogie má
přednost před mužskou atd.
S kultem zdání a uctívání ducha nápodoby souvisí potom další důležitý rys této víry, že ze zrcadlového
obrazu - z neživé formy - může zpětně povstat život, ba že právě takto - coby vyrobená nápodoba všeho
živého - skutečný život teprve povstává. Vzájemné prolínání světa božských (nadsvětských) idejí a z nich
pocházejících forem v našem světě proto Židé nahradili vzájemně se prolínajícím naším světem a podsvětím
- etablovali démonský svět podsvětí coby zákonně a "demokraticky" se v našem lidském světě šířící.
Omylná koncepce vegetativního "Boha" coby Pána světa a všech jeho dějů má navíc právě v židovství své
fatální konsekvence: kdyby "Pán" nechtěl, aby člověk konal zlo, tak by tomu přece dávno zabránil.
Jakákoliv sebekontrola, disciplína, mravnost, soucit a dobro jsou proto v židovství viděny nikoliv jako
životně důležitá obrana lidského prostoru a lidských hodnot, ale jako "cesta ke smrti" (Balabán,
Hebrejské myšlení, str.113)
“Věčnost” života pojatá materialisticky jako “věčná forma” či “schránka úmluvy”, věčnost jako neživý a
studený "kámen" či "bod hmoty" (jod, jodas, "žid") tak v židovství trvale pohlcuje a překrývá vše
originální a ideové - křestem zrozené (“slunce” života) a tím znemožňuje, aby mohlo začít vládnout
světlo poznání.
Jákobova metoda “ducha nápodoby” - tj. zneužívání ryze formální podobnosti k oklamání špatně se
dívajícího (která je zrcadlovou nápodobou gnostického “připodobňování se Bohu”) je úžasným fenoménem
rozrůstání síly podzemí v lidském světě. Gnostická “svatební komnata”, duchovní místo, kde se gnostik
mysticky - pomocí síly poznání a světla - spojuje s Bohem (viz např. gnostické Evangelium Filipa) se
zrcadlí v židovství jakoby “o jedno patro níže” napodobováním všeho vyššího, světelného a lidského - tj.
pozemského(!) - vším nižším, tj. podzemním (“vodním”), kde však již právě lidský obsah schází. Démonská
(tj. kriminální) síla nitra Země (v židovství nazývaná “lůnem Abrahámovým”, odkud všichni Židé
pocházejí), síla všeho spodního, nízkého a zvířecího, právě pomocí této techniky záměny “tuneluje svět”
a to až do té míry, že “humanismem” a jeho obranou je míněna obrana vší kriminality, prostituce a
věrolomnosti coby domnělého základního zdroje “lidského” bohatství.
Z podpory všeho sekundárního, spodního a materielního (bezduchého) potom vyplývá i jednoznačná podpora
židovství všemu nízkému, nepovedenému a kriminálnímu ve světě, ke kterému se výslovně (!) celé
náboženství obrací: "Toto praví Hospodin tomu, jímž pohrdá každý a jehož sobě oškliví
národové...." (Izaj.49,7). Židovství je právě proto základní ideologií a obhajobou zločinu jako
takového - propagátorem a radostným velebitelem smrti člověka a jeho nahrazení "červem": "Neboj se,
červíčku Jákobův, hrstko Izraelova, já zpomáhat budu tobě" (Izajáš 4,14). Již v 1. knize
Mojžíšove je “Judas” veleben jako “lupič” (1M 49,8), “zákonodárce” Mojžíš je vrahem (2M 2,11), otec
všeho židovství Jákob zase zlodějem a podvodníkem (1M kap.27-32). Mojžíšovo “desatero” je ve skutečnosti
míněno pouze rasisticky a egoisticky na příslušníky vlastního národa ("bližní" = "žid"), nikoliv
všeobecně lidsky - srovnej též s celou řadu výroků v židovském "svatém písmu", jako např.: "A shladíš
všechny národy, které Hospodin, Bůh tvůj, dá tobě" (5M 7,6), nebo: "Každé místo, po kterémž bude
šlapat spodek nohy vaší, dal jsem vám..." (Josue 1,3), apod.
S nepochopením a odmítáním základního zákona lidskosti - zákona karmy - souvisí potom v židovství
zřetelný kult parazitismu, tj. víra v nabývání jmění a moci a všech výdobytků civilizace nikoliv
vlastním budováním a prací, ale převzetím všeho cizího majetku pomocí “adopce” - již zmiňovanou metodou
zrcadlové nápodoby původního dědice: "Nebo ssáti budeš mléko národů a prsy králů ssáti budeš!" (Izaj.
60,16) - či pomocí zrádců spodinového původu mezi původními vlastníky (úloha “děvky Ráb” a celý příběh
dobývání “zaslíbené země” v Tóře: "...města veliká a výborná, která jsi nestavěl, domy plné dobrých
věcí, které jsi nenaplnil, studnice vykopané, které jsi nekopal, a vinice a olivoví, jichž jsi
neštípil." 5 M 6,10-11).
S touto tendencí židovství potom souvisí i vyslovená a pěstovaná nenávist a odpor k cestě poznání, k
probouzení se k lidskosti, k chápání důležitosti vnitřních hodnot člověka. Východní symbol tradice
poznání - svatý fíkovník - je právě proto v židovské Tóře parafrázován ve známém obraze hada, dávajícímu
Adamovi a Evě plod poznání, Jákob odmítá “žebřík do nebe” jako „strašné místo“ a velebí “pomazaný
kámen”(1M 28, 12-22), je zde nenáviděn “světlonoš z Východu” (Izaj. 14, 12-14), Ježíš v NZ proklíná
fíkovník, strom poznání, aby “uschnul a více neplodil” (Mt.21, 19-20), proklíná východního Buddhu -
"asketu v zemi Gadarénské" (Lk. 8,26-39) atd.