Co je Chtonismus
Chtonismus (z řeckého chthón – země) je označení pro vztah k zemi, podsvětí, plodnosti a přírodním silám.
Hlavní významy Chtonismu
- V náboženství a mytologii: Označuje víru v pozemská či podsvětní božstva (tzv. chtonická božstva), jako
byl řecký Hádés, Démétér nebo Hekaté. Ta stála v protikladu k božstvům nebeským (astrálním) a byla
spojována se smrtí, znovuzrozením, zemědělstvím a podzemním světem. Často se pojila se symbolikou hadů
nebo věštbami ze snů (inkubací).
- V širším či esoterickém pojetí: Někdy se tímto termínem popisují materialistické kulty zaměřené
výhradně na pozemské a přírodní síly vycházející z nitra Země, případně se v některých moderních směrech
(např. v
konceptu Koncepce občanské bezpečnosti / KOB) používá v přeneseném smyslu pro odklon od duchovních
ctností k
přízemním pudům.
- Kult Ašery (Asery): Původně kanaánská bohyně matka, spojená s plodností, zemí a stromy (posvátné kůly –
ašery). Archeologické nálezy ukazují, že v lidovém náboženství byla lidmi občas uctívána jako partnerka
Hospodina
- Bá'al a Mot: Kanaánští bohové plodnosti/deště (Bá'al) a podsvětí/smrti (Mot). Rituály spojené s
uctíváním
plodnosti země byly typickým příkladem chtonismu
Biblické a jazykové chtonické prvky
Judaismus přetvořil starší chtonické představy do svých vlastních konceptů:
- Šeol (Podsvětí): V hebrejské Bibli je šeol temné, tiché místo pod zemí, kam odcházejí všichni mrtví bez
ohledu na to, zda byli dobří, nebo zlí. Není to peklo plné trestů, ale spíše chtonická říše stínů,
podobná řeckému Hádosu.
- Původ člověka (Adam): Samotné jméno prvního člověka Adam je jazykově přímo spjato s hebrejským slovem
Adama (půda, země). Člověk je v judaismu doslova „stvořen prachem ze země“, což podtrhuje chtonické
sepětí lidského těla s materiálním světem, do kterého se po smrti vrací.
V islámské teologii, tradicích a lidové kultuře najdeme prvky, které mají k chtonickým motivům (tedy k zemi,
podsvětí a skrytým pozemským silám) velmi blízko:
Stejně jako v židokřesťanské tradici je i v islámu člověk pevně spjat s půdou:
- Hlína a prach: Korán opakovaně uvádí, že první člověk (Ádam) byl stvořen z hlíny (tín), suché zvonivé
hlíny (salsál) nebo prachu (turáb).
- Návrat do země: Lidské tělo je považováno za chtonický element – pochází ze země a po smrti se do ní
vrací, zatímco duše má nebeský původ.
Džinové – bytosti spojené s přírodou a podzemím
Džinové jsou v islámu reálné bytosti stvořené z bezdýmého ohně, které obývají paralelní svět na Zemi. V
lidových představách mají silně chtonické rysy:
- Místa výskytu: Podle islámské tradice džinové preferují opuštěná místa, jeskyně, podzemí, hřbitovy a
nečistá místa (jako jsou koupelny či odpady).
- Předislámský substrát: Víra v džiny pochází z předislámské Arábie, kde byli tito tvorové uctíváni jako
duchové přírody a země, což je čistý projev chtonického animismu, který islám podřídil vůli Alláha
(džinové
mohou být stejně jako lidé muslimové, nebo nevěřící).
Koncepce podsvětí a hrobu (Barzach)
Islám detailně popisuje stav lidské existence mezi smrtí a dnem vzkříšení, který se odehrává v zemi:
- Muka v hrobě (Adháb al-qabr): Hrob není v islámu jen místem pro mrtvé tělo, ale prostorem, kde duše
prochází prvním výslechem anděly (Munkar a Nakír). Pro hříšníky se hrob stává stísněným, temným
podzemním
vězením, což nese silnou chtonickou symboliku transformace země v místo trestu.
Lidový islám a kult svatých
V mnoha muslimských zemích (např. v severní Africe, Turecku nebo střední Asii) došlo k synkretismu islámu s
původními chtonickými kulty:
- Posvátné prameny a stromy: Lidé často navštěvují hrobky místních svatých (marabuti nebo sufijští
šejchové), které jsou spojovány s posvátnými prameny, jeskyněmi nebo stromy. Modlitby za plodnost nebo
déšť
u těchto míst jsou pozůstatkem prastarého uctívání sil země zahaleného do islámského pláště.
⬅ Zpět |
Zpět na obsah